Divadlo inspirované
hokejem na scéně
Zkusili jste už improvizaci?
V poslední době se
množí různé alternativní verze
původních uměleckých a sportovních
disciplín. Jednou z nich je improvizační
hokejové divadlo. Tento mix se v poslední
době bouřlivě rozvíjí. Důvodů je hodně: obvykle
blízký kontakt s divákem, dynamičnost a neotřelost
a samozřejmě zábavnost…
Zdá se rovněž, že trénink v improvizačním divadle
nebo improvizačních sportech u hráčů velmi
rozvíjí sociální dovednosti a inteligenci.
Proto je vhodný i pro mládež.
V tomto článku se budu zabývat jen jednou z frakcí
improvizačního divadla, v českých zemích
reprezentované občanským sdružením Č.I.Li.
(Česká improvizační liga).
Tento druh divadla vznikl v 70. letech ve frankofonní
části Kanady, Québecu, později se rozšířil i do
Francie a Německa, u nás se v mírně modifikované
formě uchytil přibližně před pěti lety, od ostatních stylů
improvizace se odlišuje svojí soutěživou nebo
rádobysoutěživou formou, inspirovanou hokejem.
Herci (nazývaní zde ovšem často hráči) jsou
rozděleni do dvou týmů, zpravidla po čtyřech
hráčích (může jich být ovšem i víc)
odlišených barevnými dressy. Hráči mají za
úkol improvizovat na témata zadaná diváky.
Témata se losují. Týmy pak na tato témata
improvizují společně, účelem však je při hře spíš
spolupracovat než soutěžit. Soutěžení bývá
spíš předstírané. Diváci po každé
krátké improvizaci hodnotí, který z
týmů víc přispěl k úspěchu nebo neúspěchu
improvizace.
Rozdělení do týmů umožňuje pozitivně nasměrovávat
známou lidskou vlastnost cítit se členem jakékoliv
skupiny (která je obvykle samozřejmě lepší než skupiny
jiné) a pracovat ve prospěch této skupiny s větším
nasazením, než pro cokoliv jiného. Zároveň je však
tento princip také atraktivní pro diváky.
Pravidla zápasu jsou celkem prostá (nutné
říct, že řada z nich je společná většině
improvizačních forem), není však úplně
jednoduché naučit se je správně. Je např.
zakázáno negovat vyjádření nebo
návrh partnera: např. pokud někdo na výzvu, "pojď,
vylezem tam, odpoví "ani náhodou", ničím
novým nepřispěje a improvizace se zadusí hádkou či
konverzací. Je rovněž zakázáno tzv.
plkání, které diváky nudí. Aby
improvizace byla úspěšná, potřebuje akci.
Nad dodržováním pravidel improvizace bdí
rozhodčí, který má právo týmům
udělovat trestné body. Při organizaci zápasu mu
pomáhají pomocní rozhodčí, kteří
např. počítají hlasy, měří čas, jenž je pro
jednotlivé improvizace striktně vymezený (30 sekund až 4
minuty), dále trenér, který vede veřejnou
rozcvičku, jež obvykle spočívá v krátkých,
divácky atraktivních hrách, pak
konferenciér, jehož úkolem je vysvětlit neznalým
divákům pravidla improvizace a předsavit jednotlivé
hráče i týmy.
Zápas obvykle trvá 2x45 minut, jednotlivé
improvizace 30 s až 4 minuty.
Zřejmě nejzajímavější jsou však jednotlivé formy a
techniky jednotlivých improvizací, tzv. kategorie. Při
"dabované" např. je hráčům zakázáno mluvit,
při "vyprávěné" jeden z hráčů stojí
uprostřed jeviště a probíhající děj komentuje a
glosuje, případně ho svými poznámkami posunuje
dopředu (tuto formu použili i filmaři kupř. v seriálu Sex ve
městě nebo ve filmu Báječná léta pdo psa).
V kategorii "smrt v jedné minutě" musí jeden z
aktérů zemřít, ve "dvojité stíhačce" se
hráči na jevišti během improvizace dvakrát vymění.
Jednou z nejoblíbenějších kategorií je
"červená knihovna", jedná se i mluví afektovaně,
obvykle si někdo někoho na konci vezme. Kupodivu je tato kategorie u
diváků i hráčů velmi oblíbená bez ohledu na
to, zda hráčí či diváci červenou knihovnu
rádi mají nebo nemají.
V "poetické" či "veršované" se mluví v
rýmech, v "rozhlasové hře" se v sále musí
zhasnout a hráči spontánně tvoří rozhlasovou hru.
Kategorií je nepočítaně, stále jsou
vymýšleny nové, fantazii se zde meze nekladou.
Prvním týmem, který v českých zemích
s tímto druhem divadla přišel byly Pra.Li.Ny (Pražská
liga improvizace nyní) se zakladatelkou Míšou
Puchalkovou, následovány středoškolsými
týmy Stře.Li. a H.m.I.S. (zakladatelka Jana
Machalíková a Hanka Šimonová), pak přišly
Ko.Př.I.V.A. (vede rovněž Jana M.) a od Pralin vzniklý Ot.I.Sk.
(Martin Plešek). Později další středoškolské týmy
Ná.D.I.F.Ka., Kl.I.Ka. a Sl.I.Ny. V Brně funguje soubor Br.I.Sk
(Brněnská improvizační skupina), V Plzni samozřejmě
P.I.V.O., v Ostravě Ostr.Už.I.ny.
Zdá se mi, že tato forma improvizace dokáže
geniálním způsobem obnovit zájem o divadlo u
diváků a take u hráčů. A kromě toho je to prima
zábava.
Stanislav Štoček,
Ko.Př.I.V.A.,
stanislavstocek@centrum.cz